Nejvyšší správní soud vydal 28. února rozhodnutí 7 Afs 31/2024, jímž zamítl kasační stížnost Odvolacího finančního ředitelství proti rozhodnutí Krajského soudu ve věci dodatečného doměření daně z příjmů právnických osob, ke kterému došlo na základě výsledků daňové kontroly zaměřené na převodní ceny.
Rozhodnutí považujeme za důležité neb Nejvyšší správní soud konstatoval, že pokud má ze strany správce daně dojít k dodatečné úpravě základu daně z důvodu úpravy převodních cen, “ … v žádném případě se nemůže jednat o úpravu ceny řízené transakce podle podmínek uměle vytvořeného, hypotetického, trhu.“
Předmětem sporu, který Krajský soud rozhodl ve prospěch daňového subjektu, byl způsob stanovení odměny za smluvní výrobu. Spor se týkal situace, kdy výrobce – oproti původně sjednaným smluvním podmínkám, podle nichž nebyl vlastníkem materiálu potřebného pro výrobu produktů dodávaných spojené osobě - nakoupil část materiálu z vlastních finančních prostředků.
Správce daně na základě kontrolních zjištění dospěl k závěru, že výrobci kromě ziskové přirážky aplikované k doposud vynakládaným výrobním nákladům uvedeným ve Smlouvě, náleží také odměna za kapitál vázaný v zásobách. Tuto odměnu správce daně vyčíslil za pomoci dvanáctiměsíční průměrné sazby USD LIBOR, aniž by však sestavil srovnávací analýzu. Tím neověřil, zda se zisková přirážka k veškerým výrobním nákladům (včetně nákladů na nakoupený materiál) realizovaná daňovým subjektem nachází v rozpětí ziskových přirážek dosahovaných srovnatelnými nezávislými výrobci, kteří rovněž vykazovali kapitál vázaný v zásobách materiálu potřebného pro výrobu.
Odvolací finanční ředitelství dospělo k závěru, že správce daně postupoval správně, když vyčíslil odměnu za vázání finančních prostředků v nakupovaných zásobách, jako by se jednalo o samostatnou transakci. Podle Odvolacího finančního ředitelství bylo možné na nákup zásob dle příkazu mateřské společnosti pohlížet tak, že daňový subjekt de facto poskytl spojené osobě úvěr. Svůj souhlas s použitím mezibankovní sazby USD LIBOR odůvodnilo Odvolací finanční ředitelství možností srovnání investice do zásob potřebných pro výrobu s hypotetickou transakcí, jejímž předmětem by bylo krátkodobé poskytnutí finančních prostředků daňového subjektu na bezrizikovém trhu, kdy odměnu by bylo možné stanovit jako úrok. Proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství podal zástupce daňového subjektu žalobu u Krajského soudu, který rozhodl ve prospěch daňového subjektu.
Nejvyšší správní soud souhlasil s názorem Krajského soudu, který poukázal na skutečnost, že USD LIBOR je sazba, která určuje referenční úrokovou míru pro krátkodobé mezinárodní mezibankovní půjčky, přičemž daňový subjekt ani mateřská společnost, která nákup zásob nařídila, nebyly bankovními institucemi. Podle Krajského soudu použití bezrizikové úrokové sazby pro navýšení ziskové přirážky smluvního výrobce nebylo dostatečně odůvodněno, neboť nebylo podloženo rozpětím cen realizovaných za srovnatelných podmínek.
Autror: Lenka Lopatová
Rozhodnutí považujeme za důležité neb Nejvyšší správní soud konstatoval, že pokud má ze strany správce daně dojít k dodatečné úpravě základu daně z důvodu úpravy převodních cen, “ … v žádném případě se nemůže jednat o úpravu ceny řízené transakce podle podmínek uměle vytvořeného, hypotetického, trhu.“
Předmětem sporu, který Krajský soud rozhodl ve prospěch daňového subjektu, byl způsob stanovení odměny za smluvní výrobu. Spor se týkal situace, kdy výrobce – oproti původně sjednaným smluvním podmínkám, podle nichž nebyl vlastníkem materiálu potřebného pro výrobu produktů dodávaných spojené osobě - nakoupil část materiálu z vlastních finančních prostředků.
Správce daně na základě kontrolních zjištění dospěl k závěru, že výrobci kromě ziskové přirážky aplikované k doposud vynakládaným výrobním nákladům uvedeným ve Smlouvě, náleží také odměna za kapitál vázaný v zásobách. Tuto odměnu správce daně vyčíslil za pomoci dvanáctiměsíční průměrné sazby USD LIBOR, aniž by však sestavil srovnávací analýzu. Tím neověřil, zda se zisková přirážka k veškerým výrobním nákladům (včetně nákladů na nakoupený materiál) realizovaná daňovým subjektem nachází v rozpětí ziskových přirážek dosahovaných srovnatelnými nezávislými výrobci, kteří rovněž vykazovali kapitál vázaný v zásobách materiálu potřebného pro výrobu.
Odvolací finanční ředitelství dospělo k závěru, že správce daně postupoval správně, když vyčíslil odměnu za vázání finančních prostředků v nakupovaných zásobách, jako by se jednalo o samostatnou transakci. Podle Odvolacího finančního ředitelství bylo možné na nákup zásob dle příkazu mateřské společnosti pohlížet tak, že daňový subjekt de facto poskytl spojené osobě úvěr. Svůj souhlas s použitím mezibankovní sazby USD LIBOR odůvodnilo Odvolací finanční ředitelství možností srovnání investice do zásob potřebných pro výrobu s hypotetickou transakcí, jejímž předmětem by bylo krátkodobé poskytnutí finančních prostředků daňového subjektu na bezrizikovém trhu, kdy odměnu by bylo možné stanovit jako úrok. Proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství podal zástupce daňového subjektu žalobu u Krajského soudu, který rozhodl ve prospěch daňového subjektu.
Nejvyšší správní soud souhlasil s názorem Krajského soudu, který poukázal na skutečnost, že USD LIBOR je sazba, která určuje referenční úrokovou míru pro krátkodobé mezinárodní mezibankovní půjčky, přičemž daňový subjekt ani mateřská společnost, která nákup zásob nařídila, nebyly bankovními institucemi. Podle Krajského soudu použití bezrizikové úrokové sazby pro navýšení ziskové přirážky smluvního výrobce nebylo dostatečně odůvodněno, neboť nebylo podloženo rozpětím cen realizovaných za srovnatelných podmínek.
Autror: Lenka Lopatová