V prosinci 2021 rozhodl Soudní dvůr EU (dále i SDEU) ve věci společnosti Kemwater ProChemie s.r.o. NSS ČR v této záležitosti položil dvě otázky, které mají zásadní význam pro mnohá daňová řízení. Odpovědi, které SDEU poskytl, jsou prezentovány Finanční správou ČR jako potvrzení správnosti svého postupu v rámci daňových řízení. Druhá strana – podnikatelé a daňoví odborníci – tvrdí, že naopak došlo k potvrzení jejich názoru. Jinými slovy, obě strany tvrdí, že spor vyhrály. Kde je tedy pravda?
Spor, který vedl k rozsudku, spočíval v tom, za jakých okolností je správce daně oprávněn odepřít plátci daně nárok na odpočet DPH, když dojde ke zpochybnění totožnosti dodavatele.
Rozšířený senát NSS předložil Soudnímu dvoru Evropské unie následující předběžné otázky:
- Je v souladu se směrnicí 2006/112/ES, pokud je uplatnění práva na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu podmíněno splněním povinnosti osoby povinné k dani prokázat, že zdanitelné plnění, které přijala, bylo poskytnuto jinou konkrétní osobou povinnou k dani?
- Pokud je odpověď na první otázku kladná a osoba povinná k dani uvedenou důkazní povinnost nesplní, lze odepřít právo na odpočet daně na vstupu, aniž by bylo prokázáno, že tato osoba povinná k dani věděla anebo mohla vědět, že pořízením zboží nebo služeb se účastní daňového podvodu?
K položeným otázkám se vyjádřil SDEU takto:
- k uplatnění nároku na odpočet DPH je nutno dodržet podmínky hmotněprávní i formální povahy
- hmotněprávní podmínkou je skutečnost, že dodavatel musí být „osobou povinnou k dani“, tj. musí být zřejmé, že k poskytnutí plnění došlo v rámci jeho ekonomické činnosti pro účely jeho zdaněných plnění
- povinnost odběratele vlastnit daňový doklad vystavený dodavatelem a uvedení tohoto dodavatele na faktuře týkající se zboží nebo služeb ve vztahu, k nimž je uplatňován nárok na odpočet DPH, je formální podmínkou pro uplatnění tohoto nároku
- opatření přijatá členskými státy nemohou být používána způsobem, který by systematicky zpochybňoval nárok na odpočet DPH, tedy neutralitu DPH
- základní zásada neutrality DPH vyžaduje, aby byl odpočet DPH na vstupu přiznán, jestliže jsou splněny hmotněprávní podmínky, i když osoby povinné k dani nevyhověly určitým podmínkám formálním
- v případě, kdy na faktuře týkající se zboží nebo služeb ve vztahu, k němuž je uplatňován nárok na odpočet, není uvedena totožnost skutečného dodavatele, jestliže tato skutečnost znemožňuje jeho identifikaci, a tedy prokázání toho, že měl postavení osoby povinné k dani, je správce daně oprávněn odepřít nárok na odpočet daně odběrateli
- osoba povinná k dani musí na základě objektivních důkazů prokázat, že dodavatel má postavení osoby povinné k dani, pokud údaje potřebné k ověření, zda je tato hmotněprávní podmínka nároku na odpočet DPH naplněna, nemá správce daně k dispozici
- také platí, že pokud členský stát využil možnosti poskytnout osvobození od daně osobám povinným k dani, jejichž roční obrat nepřekračuje určitou částku, a ze skutkových okolností, jako je objem a cena přijatého zboží či služeb, lze s jistotou dovodit, že roční obrat dodavatele tuto částku překračuje, nemůže se na tohoto dodavatele vztahovat osvobození upravené v tomto článku a dodavatel je nutně v postavení osoby povinné k dani
- správce daně nemůže odepřít nárok na odpočet DPH osobě povinné k dani z důvodu, že skutečný dodavatel daného zboží či služeb nebyl identifikován a tato osoba povinná k dani neprokázala postavení dodavatele coby osoby povinné k dani, ačkoli ze skutkových okolností s jistotou vyplývá, že tento dodavatel toto postavení nutně měl?
Ze zveřejněných závěrů SDEU lze říct, že absolutní pravdu nemá ani jedna strana sporu. Je zřejmé, že se postavení dodavatele jako osoby povinné k dani považuje za hmotněprávní podmínku, kterou je plátce daně, tedy daňový subjekt, povinen prokázat při uplatnění nároku na odpočet daně z přijatých plnění od tohoto dodavatele.
Za osobu povinnou k dani se považuje jakákoli osoba, která na kterémkoli místě samostatně vykonává ekonomickou činnost. Česká republika využila oprávnění ze Směrnice a poskytla osobám povinným k dani osvobození od daně, pokud jejich obrat za nejvýše 12 bezprostředně po sobě následující měsíce nepřesáhl 1 000 000 Kč.
Rozumím tomu tak, že daňový subjekt je povinen v průběhu daňového řízení – např. daňové kontroly – prokázat, že jeho dodavatel, byl v postavení osoby povinné k dani a překročil stanovený limit.
Současně však rozumím také tomu, že má-li správce daně k dispozici údaje potřebné k ověření, zda je tato hmotněprávní podmínka nároku na odpočet DPH naplněna (např. z provedené daňové kontroly u dodavatele, z podaných daňových přiznání včetně kontrolních hlášení, z objemu dodaného zboží nebo služeb), pak plátce daně není povinen tuto povinnost splnit. Důvodem je skutečnost, že ze znění čl. 9 odst. 1 směrnice 2006/112 (Směrnice o DPH) vyplývá, že pojem „osoba povinná k dani“ je definován poměrně široce, přičemž se opírá o skutkové okolnosti, takže postavení dodavatele coby osoby povinné k dani může vyplývat i z okolností daného případu.
Lze si jen těžko představit situaci, kdy odběratel přijme v průběhu několika let od zpochybněného dodavatele objem zboží a služeb v částce cca 177 mil. Kč bez daně, aby dodavatel nebyl v postavení osoby povinné k dani. A to platí i v případě, kdy by oprávněně správce daně zpochybnil deklarovaného dodavatele. Z uvedených údajů je zřejmé, že se onen hypotetický neznámý dodavatel, popř. více dodavatelů, musí nutně nacházet v pozici osob/y povinné k dani, která je plátcem daně v souladu s citovaným ustanovením ZDPH (podle skutečného případu, který nedávno rozhodl NSS ve prospěch daňového subjektu).
Z citovaného rozsudku SDEU je zřejmé, že pro uplatnění nároku na odpočet daně je ze strany daňového subjektu dostačující prokázat statut dodavatele jako osoby povinné k dani, která uskutečnila zdanitelná plnění v objemu vyšším, než je limit pro registraci.
Odpověď na otázku, kterou jsme položili hned v úvodu článku, tedy musí znít tak, že správce daně není oprávněn odepřít nárok na odpočet DPH automaticky, pokud zpochybní dodavatele uvedeného na daňovém dokladu. Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že tak může učinit v případě, kdy odběratel neprokáže, že onen deklarovaný dodavatel má statut „osoby povinné k dani“.
Takže, kdo vyhrál? Podle mého názoru skončil rozsudek remízou. A pro praxi platí, že je lepší mít o svých dodavatelích co nejvíce informací a předejít tak výše popsaným problémům.