Z tisku jsme se mohli minulý týden dozvědět, že se česká Finanční správa začala intenzivněji zaměřovat na transakce ve skupinách spojených osob, jejichž předmětem jsou poplatky hrazené za právo na užití obchodní značky či ochranné známky.
Podle finanční správy se berní úředníci stále častěji setkávají s případy, kdy jsou transakce součástí optimalizačních schémat, jejichž hlavním cílem je vyvést část zisku z České republiky.
Tak trochu stranou byla ponechána skutečnost, že poplatky za používání obchodní značky či ochranné známky jsou předmětem srážkové daně. Na její výběr má Česká republika podle řady uzavřených Smluv o zamezení dvojímu zdanění nárok v situaci, kdy odměna skutečnému vlastníkovi ochranné známky směřuje do zahraničí.
Dle našich zkušeností se mnohem častěji, než s optimalizačními schématy v praxi, setkáváme s dotazem klientů, v jaké výši, z jaké částky a zda vůbec má být srážková daň odvedena, pokud poplatek za právo používat obchodní značku či ochrannou známku je součástí takzvaného smíšeného kontraktu. Tento kontrakt má ve smluvních podmínkách transakce mezi spojenými osobami jako hlavní předmět plnění zcela odlišného charakteru, místo výslovně uvedeného poskytnutí práva na užití ochranné známky.
A právě takovou situací se zabývala australská daňová správa v případě společnosti PepsiCo. Důležitý je tento případ proto, že skončil soudním rozhodnutím ve prospěch daňové správy.
A o co tedy vlastně šlo?
Na základě exkluzivní smlouvy se dvěma americkými společnostmi byl australské společnosti poskytnut nápojový koncentrát pro výrobu hotových nápojů. Pro následný prodej hotových nápojů v maloobchodní síti v Austrálii používala australská společnost ochranné známky a obchodní značky vlastněné americkými společnostmi, k nimž získala právo na užití na základě výše zmiňované exkluzivní smlouvy.
Soud dospěl k závěru, že část plateb uhrazených australskou společností, v souvislosti s koncentrátem potřebným pro výrobu nápojů, byla licenčním poplatkem za právo na užití ochranné známky/obchodní značky tak, jak je definováno ve Smlouvě o zamezení dvojímu zdanění mezi USA a Austrálií. Soud určil, že částka licenčního poplatku činila 5,88 % výnosů americké společnosti z prodeje koncentrátu.
Soud zdůraznil, že právo na užití ochranné známky bylo pro danou transakci zásadní v tom smyslu, že bez dodržení podmínek označení produktů určených pro australský trh by americká společnost k exkluzivní smlouvě o prodeji koncentrátu nepřistoupila.
Soud rozhodl, že i když exkluzivní smlouva výslovně stanovila, že odměna nezahrnuje platby licenčního charakteru, pro posouzení celého případu byly rozhodující skutečné podmínky transakce. Během svědecké výpovědi jeden ze svědků uvedl, že nebyl informován o tom, že prodej koncentrátu PepsiCo byl nabízen bez licence značky.
Zajímavostí australské daňové legislativy je daň z odkloněných zisků (DPT – Diverted Profit Tax), která byla zavedena v roce 2017. V tomto případě tato daň nebyla aplikována, protože soud dospěl k závěru, že korektním řešením pro danou situaci je aplikace srážkové daně.
V převodních cenách se velmi často setkáváme se situací, kdy skupinoví distributoři distribuují na jim přidělených trzích produkty, které byly vyrobeny v jiné jurisdikci díky know-how, které je chráněno a vlastněno jinými společnostmi ve skupině. Pro účely ochrany produktu na zahraničních trzích často dochází k registracím obchodních značek či ochranných známek ve vícero zahraničních jurisdikcích. Důležité je si uvědomit, kdo zůstává právním a kdo se stává ekonomickým vlastníkem takovýchto nehmotných aktiv a jak je za poskytnutí práva na jejich užití nastavena odměna.
Také by vás zajímalo, jak australský soud dospěl k částce licenční odměny ve výši 5,88 % z tržeb za prodaný koncentrát?
Směrnice o převodních cenách ve svém aktualizovaném znění hovoří již od roku 2017 o nezbytnosti sestavit pro účely správného nastavení výše licenčního poplatku takzvanou DEMPE analýzu. Jedná se o analýzu příspěvků, s jakými jednotlivé společnosti ve skupině přispěly k hodnotě licencovaného nehmotného aktiva.
O využití této analýzy pro správné nastavení ceny si řekneme něco více zase příště.
Podle finanční správy se berní úředníci stále častěji setkávají s případy, kdy jsou transakce součástí optimalizačních schémat, jejichž hlavním cílem je vyvést část zisku z České republiky.
Tak trochu stranou byla ponechána skutečnost, že poplatky za používání obchodní značky či ochranné známky jsou předmětem srážkové daně. Na její výběr má Česká republika podle řady uzavřených Smluv o zamezení dvojímu zdanění nárok v situaci, kdy odměna skutečnému vlastníkovi ochranné známky směřuje do zahraničí.
Dle našich zkušeností se mnohem častěji, než s optimalizačními schématy v praxi, setkáváme s dotazem klientů, v jaké výši, z jaké částky a zda vůbec má být srážková daň odvedena, pokud poplatek za právo používat obchodní značku či ochrannou známku je součástí takzvaného smíšeného kontraktu. Tento kontrakt má ve smluvních podmínkách transakce mezi spojenými osobami jako hlavní předmět plnění zcela odlišného charakteru, místo výslovně uvedeného poskytnutí práva na užití ochranné známky.
A právě takovou situací se zabývala australská daňová správa v případě společnosti PepsiCo. Důležitý je tento případ proto, že skončil soudním rozhodnutím ve prospěch daňové správy.
A o co tedy vlastně šlo?
Na základě exkluzivní smlouvy se dvěma americkými společnostmi byl australské společnosti poskytnut nápojový koncentrát pro výrobu hotových nápojů. Pro následný prodej hotových nápojů v maloobchodní síti v Austrálii používala australská společnost ochranné známky a obchodní značky vlastněné americkými společnostmi, k nimž získala právo na užití na základě výše zmiňované exkluzivní smlouvy.
Soud dospěl k závěru, že část plateb uhrazených australskou společností, v souvislosti s koncentrátem potřebným pro výrobu nápojů, byla licenčním poplatkem za právo na užití ochranné známky/obchodní značky tak, jak je definováno ve Smlouvě o zamezení dvojímu zdanění mezi USA a Austrálií. Soud určil, že částka licenčního poplatku činila 5,88 % výnosů americké společnosti z prodeje koncentrátu.
Soud zdůraznil, že právo na užití ochranné známky bylo pro danou transakci zásadní v tom smyslu, že bez dodržení podmínek označení produktů určených pro australský trh by americká společnost k exkluzivní smlouvě o prodeji koncentrátu nepřistoupila.
Soud rozhodl, že i když exkluzivní smlouva výslovně stanovila, že odměna nezahrnuje platby licenčního charakteru, pro posouzení celého případu byly rozhodující skutečné podmínky transakce. Během svědecké výpovědi jeden ze svědků uvedl, že nebyl informován o tom, že prodej koncentrátu PepsiCo byl nabízen bez licence značky.
Zajímavostí australské daňové legislativy je daň z odkloněných zisků (DPT – Diverted Profit Tax), která byla zavedena v roce 2017. V tomto případě tato daň nebyla aplikována, protože soud dospěl k závěru, že korektním řešením pro danou situaci je aplikace srážkové daně.
V převodních cenách se velmi často setkáváme se situací, kdy skupinoví distributoři distribuují na jim přidělených trzích produkty, které byly vyrobeny v jiné jurisdikci díky know-how, které je chráněno a vlastněno jinými společnostmi ve skupině. Pro účely ochrany produktu na zahraničních trzích často dochází k registracím obchodních značek či ochranných známek ve vícero zahraničních jurisdikcích. Důležité je si uvědomit, kdo zůstává právním a kdo se stává ekonomickým vlastníkem takovýchto nehmotných aktiv a jak je za poskytnutí práva na jejich užití nastavena odměna.
Také by vás zajímalo, jak australský soud dospěl k částce licenční odměny ve výši 5,88 % z tržeb za prodaný koncentrát?
Směrnice o převodních cenách ve svém aktualizovaném znění hovoří již od roku 2017 o nezbytnosti sestavit pro účely správného nastavení výše licenčního poplatku takzvanou DEMPE analýzu. Jedná se o analýzu příspěvků, s jakými jednotlivé společnosti ve skupině přispěly k hodnotě licencovaného nehmotného aktiva.
O využití této analýzy pro správné nastavení ceny si řekneme něco více zase příště.