Poslanecká sněmovna schválila novelu zákona o mezinárodní spolupráci při správě daní, která zavádí novou povinnost v oblasti digitální ekonomiky pro provozovatele digitálních platforem.
Pod pojmem digitální platforma si lze představit veškerý software, včetně online portálů a webových stránek nebo jejich částí, dále pak aplikace, včetně mobilních aplikací, přístupné uživatelům a umožňující prodejcům připojení k jiným uživatelům za účelem provádění cílené činnosti, jako je například prodej zboží a služeb, nabízení nemovitostí či osobních automobilů k využití, a to přímo nebo nepřímo.
Tuzemští provozovatelé takovýchto platforem budou povinni do 31.1. 2023 podat správci daně ohlášení k oznamovací povinnosti, v rámci které budou zavázáni každý rok nejpozději do 31.1. oznámit prodeje realizované jak tuzemskými, tak zahraničními uživateli platformy.
Důvodem pro zavedení nové povinnosti je získání informací, které jsou potřebné pro spravedlivé zdanění příjmů v daňových jurisdikcích, kde je zdroj příjmů z digitální ekonomiky. Jde zejména o situace, kdy tuzemské podniky využívají k prodejům platformy, jejichž provozovatelé sídlí v zahraničí. Nezřídka se jedná o podniky patřící do skupiny spojených osob. V takové situaci je důležité správně nastavit cenový model, na základě kterého je provozovateli platformy přiznán nárok na odměnu.
Doposud mohla finanční správa informace o existenci prodejů prostřednictvím zahraničních platforem získat pouze z mezinárodní výměny informací o sražené dani hrazené za právo přístupu k takovéto platformě. Česká republika má v souladu s většinou smluv o zamezení dvojího zdanění právo na daň, kterou je povinen srazit tuzemský uživatel zahraniční platformy, pokud provozovateli platformy platí odměnu za přístup k platformě v podobě licenčních poplatků.
V praxi je možné se setkat s daňovými kontrolami, které cílí na prověření souvislosti hrazeného licenčního poplatku, za použití platformy s vykázanými zdanitelnými příjmy. Jako příklad lze uvést příběh tuzemské společnosti, která hradila licenční poplatek za právo přístupu k softwaru vyvinutého skupinou spojených osob. Software mimo jiné umožňoval tuzemskému podniku nabízet své služby nezávislým společnostem, které měly ke skupinové platformě přístup.
Správce daně zpochybnil platbu licenčního poplatku s odkazem na nesplnění povinnosti tuzemské společnosti prokázat rozsah, v jakém byl software vyvinutý zahraniční entitou využit. Následně správce daně použil ke stanovení daně veřejně nedostupné informace o cenách softwarů, které získal z jím vedených místních šetření.
Podstatné je, že daňová kontrola se týkala zdaňovacího období, pro které byla platná Směrnice o převodních cenách, která neobsahovala kapitolu řešící způsob stanovení převodních cen nehmotných aktiv v takovém rozsahu, v jakém je tato problematika řešena v aktuálním znění Směrnice z února 2022.
Z veřejných diskusí na poli OECD je patrné, že otázka, jak správně v kontextu převodních cen stanovit cenu za nehmotné aktivum a právo na jeho užití, byla otázkou, kterou nebylo dlouho snadné zodpovědět.
Tomu ostatně nasvědčuje i aktuální evropská judikatura, a to konkrétně rozsudek ze dne 30. června 2022 ve věci SAS Ferragamo France. Tento rozsudek lze považovat za naprosto průlomový. Zatímco doposud daňové správy v daňových kontrolách zaměřovaly svoji pozornost spíše na zpochybnění výše placených licenčních poplatků, v souzeném případě správce daně sestavil srovnávací analýzu odměny, jež náležela uživatelům nehmotného aktiva.
Aby tuzemské podniky předešly důkazní nouzi v případě daňové kontroly, měly by být schopny transparentně doložit, jakým způsobem se do ceny zboží/služeb/pronajímaných nemovitostí promítla odměna provozovatele platformy. Způsob nastavení odměny by přitom měl respektovat funkční a rizikové profily obou stran transakce.