Finanční úřady se v poslední době silně zaměřují na prověřování obchodní spolupráce převážně výrobních podniků s tzv. “kvazi” agenturami práce. Rád bych se s vámi v tomto článku podělil o problémy a úskalí, které předmětná spolupráce pro uživatele (příjemce) těchto služeb přináší. Nejsou pouze daňového, ale primárně pracovněprávního charakteru. Ani jedno nelze z mého pohledu podceňovat.
Nárůst počtu „kvazi“ agentur práce, tzn. subjektů, které poskytují pracovní sílu do nejrůznějších provozů nebo podnikatelům poskytujícím služby spočívající v méně kvalifikované práci (nejrůznější úklidy prostor, ostrahy objektů atd.), vyvolal enormní nedostatek lidského kapitálu na tuzemském pracovním trhu. Proč hovořím o “kvazi” agenturách práce? Tyto entity totiž nedisponují povolením vydávaným generálním ředitelstvím Úřadu práce dle zákona o zaměstnanosti, neplní ani další povinnosti vyplývající ze statusu agentury práce (povinné reportování, složení kauce atd.).
Osoby stojící za těmito společnostmi si jsou samozřejmě dané situace vědomy, proto po formální stránce nenabízejí svým klientům lidský kapitál. Dochází k uzavírání smluv o dílo nebo obdobných smluv tak, aby se spolupráce navenek jevila jako dodávka díla, nikoli pracovní síly. Realita je však ve většině případů jiná. Klientům těchto „kvazi“ agentur za účelem uspokojení poptávky po jejich výrobcích či službách do jejich provozů či na jejich pracoviště dochází cizí pracovníci, jejichž pracovní režim v zásadě odpovídá pracovnímu režimu kmenových zaměstnanců. Vykonávají pracovní činnost pod dohledem vedoucího kmenového zaměstnance, používají k tomu pracovní pomůcky či stroje výrobního podniku. Konečně i samotná fakturace vychází z odpracovaných hodin těchto cizích pracovníků. Veškeré dílčí aspekty obchodní spolupráce naznačují, že se o dodavatelsko-odběratelský vztah (založený smlouvou o dílo) nejedná. Naopak jde ve skutečnosti o pronájem pracovní síly (zprostředkování zaměstnávání).
Již ze samotné podstaty věci (institucionalizované existence agentur práce) je nepochybné, že poskytování cizích pracovníků bez patřičného oprávnění nebude právním řádem shledáno jako správné a žádoucí (jinak by zákon o zaměstnanosti daná pravidla nemusel obsahovat). Až do 1. 8. 2021 za tzv. zastřené zprostředkování zaměstnávání mohl být postižen pouze poskytovatel pracovní síly. Novelou zákona o zaměstnanosti s účinností od 2. 8. 2021 se však v riziku uložení pokuty až do výše 10.000.000 Kč ocitá i příjemce této služby (tedy ten, u koho dotčení pracovníci vykonávají činnost). Nutno dále dodat, že inspektorát práce, orgán veřejné moci pověřený zkoumáním dodržování mj. zákona o zaměstnanosti, při kontrolách vždy primárně posuzuje a hodnotí skutečnost a nikoli formální stav věci. Pokud tedy shledá, že i přes existující smlouvu o dílo daná spolupráce vykazuje reálné znaky zprostředkování zaměstnávání, uložení pokuty poskytovateli i příjemci (uživateli) je pak více než pravděpodobné.
Podle informací, které jsme si nechali zaslat od oblastních inspektorátů práce (prostřednictvím zákona o veřejném přístupu k informacím), se kontrol zaměřených na zastřené zprostředkování provede v jednom roce v řádu vysokých desítek. Veřejně se v souvislosti s výrazným nárůstem počtu cizích státních příslušníků (hlavně Ukrajinců) deklaruje ještě intenzivnější prověřování v této oblasti. Nutno dodat, že pracovníků cizí státní příslušnosti (ať už zemí v Evropské unii či mimo) se v těchto kvazi agenturách práce objevuje značné množství.
Přestupkové řízení, v jehož rámci může být uložena výše zmíněná pokuta až do 10.000.000 Kč , funguje z hlediska důkazního břemene stejně jako řízení trestní – je to orgán veřejné moci (inspektorát práce), který musí nade vší pochybnost prokázat, že zde existovaly znaky zastřeného zprostředkování pracovní síly. To dává příjemci této služby možnost pasivně vyčkávat, co bude zjištěno a zda inspektorát práce unese své důkazní břemeno. Problém nastává v situaci, kdy daný vztah začne jako první prověřovat finanční úřad. V daňovém řízení totiž povinnost prokázat ve vztahu k uplatněnému nároku na odpočet tíží příjemce služby (v modelovém případě tedy výrobní podnik). Množina důkazních prostředků, kterými příjemce pracovní síly (formálně příjemce díla), se samozřejmě případ od případu může různit, a v praxi se skutečně různí. Výrobní podnik tak z pohledu obhajoby nároku na odpočet nemůže zůstat pasivní. Naopak je na něm, aby správci daně prokázal, že se smluvené dílo v deklarovaném rozsahu zrealizovalo. Při tom je však nutné zvážit, na základě jakých důkazů bude dílo prokazováno. Mnoho z nich, se kterými jsem se v praxi setkal, totiž poměrně návodně poukazovalo na to, že mezi dodavatelem a odběratelem ve skutečnosti nešlo o dodávku díla, ale právě o poskytnutí pracovní síly. Byť správce daně bez dalšího není oprávněn získané informace z daňového řízení oficiální cestou postoupit oblastnímu inspektorátu práce, nelze vyloučit, že se tak nestane neoficiálně. Situaci bych přirovnal k chůzi po visutém laně – výrazné vyklonění na jednu či druhou stranu znamená pád.
Objektivní potřeba externích pracovníků ve výrobách, v provozech či v segmentu méně kvalifikované práce, dala za vznik velkému počtu entit, které v drtivé většině případů vědomě působily na trhu bez patřičných oprávnění pro agentury práce. Bylo však přirozené, že v dané době (nejvíce v letech 2018 až 2021) fungující podniky až tak neřešily, od koho či v jakém režimu nakupují tak potřebný cizí lidský kapitál. Svým článkem jsem chtěl pojmenovat rizika spolupráce s těmito „kvazi“ agenturami. Pakliže právě Vaše společnost vykrývá nedostatek svých zaměstnanců výše zmíněným způsobem, doporučuji obrátit se na odborníky a projít s nimi model takové spolupráce. Z praxe vidím, že při důkladné analýze stávajícího stavu v řadě případů lze režim nastavit tak, aby vyhovoval jak potřebám daňového práva, tak primárně práva pracovního.